Welcome to my life 6.

Jsem oficiálně nemocná, mám teplotu, když promluvím, každý se mně bojí a celkově vypadám jako strážce hrobky:D Ale jinak je mi fájn:D Ve škole smrkám, kašlu a dokonce i spím, ale učitelům to zatím evidentně nevadí:D (ještě že máme ty 3 chytré lidi, kteří mluví s učitely:D Přijdu domů, učím se, učím se, mučím se:D a pak si konečně sednu k počítači a jsem ráda, když můžu napsat pár řádků WTML. Doufám, že se vám povídka líbí:)

Enjoy it:) x 

Prosím, zanechte komentář, udělá mi to radost a budu mít další důvod psát dál:)

6. Každý je nějaký!

Poté, co jsem společně s Jasonem udělala palačinky pro nás a zbývajících šest lidí, kteří nebyli schopni ocenit naše kuchařské umění, jsme vyčerpaně ulehli na gauč a pustili TV. „Lidi, měli bychom uklidit.“ Pronesla Jull a začala uklízet. Nepořádku nebylo moc, ale byl viditelný pouhým okem. „Tak jo, uklizeno je a navíc je devět hodin, měla bych jít domů. Díky, Daisy. Pa lidi.“ Řekla jsem a chystala se k odchodu. „Počkej! Jdeme taky. Díky, pa.“ Řekla rychle Patrice společně s Jull. Kluci (Jason, Thomas, Matthew) odešli s námi a tak tam zůstali Toby s Daisy sami, což jim myslím moc nevadilo......
Poslední dobou na sebe moc času neměli. Toby je fotbalista (stejně jako zbytek jeho “party“), tréningy mají docela často, možná proto jsou tak dobří. Dai zase chodí do orchestru, výtvarky (ZUŠ) a tanečního kroužku společně se mnou a Pat. Jull to moc nebaví.

Naposledy jsme se rozloučili a šli každý jiným směrem, jen já jsem musela jít s Matthewem, protože bydlí hned naproti nám. Potom, co se stalo v noci -relativně ráno- jsem se mu chtěla omluvit, ale nebyla jsem schopná říct ani slovo. Důvodem bylo to, že jsem se bála. Bála jsem se, protože jsem ho milovala. Je to po dlouhé době, co jsem si to zase přiznala. Mé pouto k Mattovi bylo zase tady!

„Kolikátého přijedeš?“ zeptal se nakonec Matthew a dal tak sbohem nekonečně dlouhému tichu. „Nevím. Asi třináctého. Myslím, že je to pátek, proč?“ „Aha, no já jen tak.“ Řekl a to trapné ticho se zase vrátilo. Nevím, kolik si toho pamatuje z rána, ale doufám, že moc ne. „Hele, kolik jsi toho včera vypila?“ „Nevím.“ Odpověděla jsem a snažila se zjistit, proč se tak usmívá. ‚On si to pamatuje! Řekni, že jsi byla úplně na mol, nic si nepamatuješ!‘ ozýval se známý hlas, ale ten jsem po dlouhé době zcela ignorovala. „Pamatuješ si, co se vůbec stalo?“ „Já byla vlastně skoro úplně střízlivá. Nebýt pár skleniček na zahájení prázdnin, možná to bylo předčasné, ale Jullie byla neobytná. Ale pamatuju si všechno.“ „Jo, byla neobytná. To je vždycky taková?“ „Ne, ona je neškodná, ale prostě to nějak rozjela a už jí nešlo zastavit. Každý má nějakého “kostlivce ve skříni“ a ona není výjimka. Jinak, promiň za to ráno. Byla jsem unavená tak jako nikdy.“ „Jo, každý je nějaký. V pohodě. Byla to docela sranda. Počkej, kvůli komu tě můžu vzbudit? Bylo tam tolik jmen, že si je ani nepamatuju.“ Řekl pobaveně. „Alex Pettyfer, Sean O’pry, Christophe Lemaitre, Ryan a Jamie Follesé. Myslím, že to byli tihle.“ „Jo, stále se mi zdá, že mluvíš španělsky. Naprosto ti nerozumím, co jsou zač?“ „To je na dlouho, a myslím, že by tě to ani nebavilo.“ „Ne, klidně povídej, zajímá mě to! Doma budeme až za 10 minut, takže máme fůru času.“ „Dobře, takže Alex je herec. Hrál třeba ve filmu Wild child nebo Magic Mike. Sean O’pry je americký model. Christophe Lemaitre je ten nejlepší atlet, kterého znám. No a Jamie a Ryan Follesovi, jsou členi kapely Hot chelle rae. Je to nejlepší americká skupina! Teda podle mě. Jejich písničky jako Honestly, I like it like that, Tonight Tonight nebo Bleed jsou prostě božské.“ „Aha, no, snad si to zapamatuju.“ „Budu ti to připomínat.“ Dodala jsem. K mému překvapení jsme si povídali celou cestu. Pak jsme se rozloučili a každý šel domů. 

Prosím, komentář:)