Welcome to my life 7.

Nemám moc času, takže vám tu nebudu vylévat moje srdce:D

So enjoy it:)

7. Já, tě miluju

„A musím do školy?“ zeptala jsem se mámy, která mě právě budila (máma mě nikdy nebudí, jenom když zaspím) ze snu. ‚Proč mě vždycky každý musí budit z těch nejlepších snů?‘ proletělo mi hlavou. „Jo, musíš! Já ti omluvenku nenapíšu a neomluvenou hodinu mít nemůžeš!“ „Tak ještě chvilku!“ řekla jsem a přikryla si hlavu peřinou. *„Soph, já tě miluju.“ Řekl neznámý kluk, který se schovával za keřem, takže jsem mu neviděla do tváře.* ....
„Sophie Cromwell! Máš deset sekund na to, abys vylezla z té prokleté postele, nebo tě poliju studenou vodou!“ Nikdy mě nikdo nedostal z postele, jenom voda – ledová voda. Nebylo by to poprvé, co máma tuhle metodu použila, aby mě vyhnala z té vyhřáté a pohodlné postele. Nikdy jsem jí nevěřila, ale když jsem jednou ani za lízátko nechtěla vstát, polila mě. Bylo to poprvé a naposled, co jsem nevstala na tuhle výhružku. Během pěti sekund jsem byla na nohou a za dalších patnáct minut jsem si to vesele vykračovala na autobus. Nechápu to, někdy mi trvá celou věčnost namalovat se, obléct se, ale dnes to šlo prostě samo. ‚Kdo asi byl?‘ vrtalo mi hlavou, tak jako vždy, když jsem si svůj sen pamatovala.

„Au!“ „Ou! Ehm, promiň, Soph.“ Omlouval se Matt. Ani nevím, jestli jsem do něho vrazila já, nebo on do mě. „Jo, taky promiň. Nedávala jsem pozor.“ Řekla jsem a usmála se. Usmál se taky, ale tím to skončilo. Nesnažil se navázat konverzaci a já taky ne.   Šel vedle mě a dělal, že se nic nestalo. ‚Ale stalo!‘ křičelo moje druhé, citlivé a hlavně vnitřní já. To první, rozumnější a vnější zachovalo chladnou hlavu a tvářilo se jako by nic. Ve třetí hodině to už spolusedící Patrice nevydržela a zeptala se mě: „Soph, co ti je?“. Chápala jsem jí. Já jsem většinou ta hyperaktivní a ona je ta, která mě drží na uzdě, ale dnes to bylo jinak. „Nic, nic důležitého.“ „Ale noták! Takové kecy si nech pro někoho jiného, ne pro mě.“ Když nad tím tak uvažuju, co mi vlastně je? Mou diagnostiku znám už dlouho. Tak pět let, co se týče Matta. Je to zamilovanost. I přes občasné spory, mezi mnou a Pat, jsem jí všechno řekla. Je to stále moje nejlepší kamarádka! Když dozněly mé poslední slova: „….miluju ho. Nikdy jsem to tak moc necítila, až teď. Nevím proč. Ale co s tím můžu dělat?“ pohladila mě po zádech a řekla: „Ty dva týdny ti pomůžou, věř mi. Až přijdeš, oslavíme to. Co ty víš, třeba tam někoho potkáš.“ Řekla a mrkla na mě. Možná chtěla odvést konverzaci na jiné téma, možná ne, ale rozhodně vypadla vtipně. Smích, který nastal po jejím nezdařeném mrknutí, byl nepopsatelný. Čekala jsem, že na mě za ten smích udělá další pohled typu “really??“, ale ona se začala smát taky. A přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že ona je ta, která se se mnou bude smát do dvou do rána (tak jako jsme to dělaly vždy, když jsme  přespaly u mě nebo u ní), ona se bude fotit se mnou a jídlem, ona vytáhne svůj černý BlackBerry kdekoli, a vyfotí se! Třeba i na školních záchodech (tam máme minimálně milión fotek).  A ona je ta, která si hraje s mým bráškou, na hvězdné války, pomocí plastové vysílačky, ano, to že má dva mladší bratry na ní jde vidět! Ale i přesto jí mám ráda a jsem ráda, že jí mám…