Welcome to my life 9.

Slíbená!:)
Konečně čtvrtek!:D zítra pátek a státní svátek- takže budem doma, v postílce a smrkat a kašlat:D nesnáším to!:D Jsem unavená ze školy -> debilní chemie! Tu taky nesnáším:D Nebudem už zdržovat:)
Enjoy it:)

9. Zatančíš si se mnou?

*Crrrr* „Už jdu!“ zakřičela jsem ze všech sil, aby už Jullie (která vždycky nadšeně zvonila na domy) už přestala tlačit na ten proklatý zvonek. ‚Asi jí zlomím ruku!‘ „No sláva!“ řekla  Patrice. „Jsi připravená?“ zeptala se Daisy a už si mě začala prohlížet od shora dolů. „Legíny, oblíbená černo-fialová košile a tenký černý pásek. Takže jako obvykle. Dnes budeš zase ten největší slušňák!“ prohodila Jull pobaveně. ‚ZASE největší slušňák. Co jsem taky čekala? Drsňačku?‘ ptala jsem se sama sebe...
„No jo, jako obvykle.“ Dodala jsem a zasmála jsem se. ‚Ano, má slušňoučká pověst je známá asi jako Yetti.‘

„Já věděl, že přijdete!“ pronesl Matthew poté, co Jull zazvonila na jeho zvonek. „Slíbily jsme to.“ Řekla Patrice a už se dívala dovnitř, jestli někde neuvidí Jasona. „Tak, buďte tu jako doma.“ Řekl a pustil nás do svého “skromného příbytku“. „Jo a ještě bych přivítal, aby mi aspoň jedna z vás pomohla připravit postele.“ Dodal, ale jediný kdo ho slyšel jsem byla já. Daisy už byla v bezpečí v Tobyho náruči. Jason se nadšeně vítal s Patrice a Jullie se bavila s hosty. ‚Takže to zbylo na mě. Super.‘  „Tak s čím chceš pomoct?“ zeptala jsem se Matta a ten mi svým (jak jinak, než dokonalým) úsměvem poděkoval. „Pojď se mnou.“ „Jasně.“ Řekla jsem a následovala ho. „Všichni budeme spát tady. Matračky nafouknu a ty bys mohla zatím nachystat peřiny a polštáře. Tady máš povlečení.“ Podal mi povlečení a ukázal na sedm peřin a polštářů.

Když dofoukl druhou manželskou matraci, nadechl se, položil pumpu, vzal opodál ležící polštář a nemilosrdně ho po mě hodil. „Tak tohle si odskáčeš!“ řekla jsem mu a hodila po něm dva polštáře. Během chvilky se tahle, zpočátku nevinná, bitka změnila na První světovou polštářovou bitku. V momentě, kdy už držel tři polštáře a spiklenecky se usmíval, jsem zvolila rychlý ústup. Utekla jsem z velkého hostinského pokoje a mířila si to do jeho pokoje. „Ani na to nemysli!“ řval po mě Matthew, když odhalil můj plán – ukrýt se v jeho pokoji. „Je pořád stejný.“ Řekla jsem poté, co jsem otevřela dveře do jeho království. „Připrav se na smrt.“ Zašeptal mi Matt do ucha a svalil mě na zem. „Nech….toho…..prosím!“ prosila jsem ho v záchvatu smíchu. „Nikdy!“ odpověděl mi a dál mě lechtal. „Prosím!“ „A co za to?“ „Nechám tě vyhrát.“ „Ale já jsem už vyhrál. Teď už jenom požaduju výkupné.“ „A co by sis tak představoval?“ „Budeš mi sloužit až do smrti!“ „To nikdy!“ odmítla jsem a on mě začal znova lechtat. „Tak….fajn…udělám…co….chceš!“ řekla jsem a hned litovala toho, co jsem řekla. „To beru. O půlnoci budeš u fontány.“ „A co tam budu dělat?“ „Nech se překvapit. Jo a máš věci na spaní?“ „Jo, dole. Proč?“ „Abys měla v čem spát až…..až budeš unavená.“ „Neumíš lhát.“ Řekla jsem mu a tahala ho do pokoje, abychom dokončili načatou práci.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se Thomase, který byl nejblíž. „Za deset minut bude půlnoc.“ Odpověděl ve chvíli, kdy začala hrát písnička Wherever you will go od The Calling. „Zatančíš si se mnou?“ zeptal se a podal mi ruku. „Ráda.“ Odpověděla jsem. Celou písničku se na mě dívala Jullie. ‚Tak, teď jsem ta největší mrcha!‘  pomyslela jsem si. „Díky za tanec.“ „Taky děkuju.“ Poděkovala jsem Tomovi a dívala jsem se po Jull, abych si s ní promluvila. Když jsem jí zahlédla u fontány, nečekala jsem ani chvilku a šla za ní. „Jsi tu načas.“ Řekl Matthew a chytl mě za ruku. „Počkej Matthew, dej mi minutku.“ Vymyslela jsem rychle a snažila se jít za Jull, ale ta se zavřela na záchodech, a tak jsem to vzdala. ‚Najdu si jí potom.‘ uklidňovala jsem se a otočila se na čekajícího Matta. „Tak co jsi vymyslel?“ „Odlož si mobil a všechno co by sis nechtěla zničit.“ „Docela mě děsíš, McGracku.“ „Pohlídáš to?“ zeptala jsem se Daisy a podala jí mobil a hodinky. „Jasně.“ „Tak už pojď.“ Pobízel mě Matthew a můj strach rostl čím dál víc.

„Na tři!“ „Zapomeň! To nikdy neudělám!“ křikla jsem na něho, když mě dostal na skokanský můstek u jejich bazénu. „Jeden…“ „Já ti to vrátím!“ odsekla jsem a chytla se ho ještě pevněji. „Dva…..“ „Ta voda bude studená, proč to děláme?“ „Tři!!“ zařval společně s naším publikem a oba jsme se odrazili. Držela jsem se ho pevně, stejně jako on mě. „Já ti to vrátím.“ Řekla jsem mu znova poté, co jsme se vynořili z vody, a zatlačila ho zpátky do vody.

„Pa Daisy. Zavolám ti.“ „Ahoj Patrice. Taky ti zavolám.“ Řekla jsem a objala ty, které mi budou chybět. „Kde je Jull?“ zeptala jsem se, když jsem jí nemohla najít. „Říkala, že musí domů.“ Odpověděl mi Matthew. „Aha. No tak, ahoj Matte. Díky.“ „Nemáš zač. Užij si to tam.“ Řekl a objal mě. Rozloučila jsem se i s Tobym a Jasonem a zbýval už jenom Thomas. „Ahoj Tome.“ „Ahoj Soph. Až přijedeš, ozvi se.“ „Slibuju.“ Slíbila jsem mu a objala i ho.

„Ahoj mami, tati, Sebe.“ „Ahoj.“ Odpověděli sborově. „Tak jsem přemýšlela. Asi bych měla navštívit i druhou babičku. V Saint-Prixu.“ „Kdy?“ zeptala se máma, když jsem se zmínila o její rodině ve Francii. „Až přijedu z Mullingaru. Asi v pátek třináctého bych přijela, zůstala bych tu do neděle patnáctého. V tu neděli bych jela.“ „Dobře, zavolám jim, ať se na tebe připraví. Seb do Prixu a do Mullingaru pojede v srpnu. Bude tam jako obvykle Adam, Simon, Michael a Stephen. Nebude se tam nudit.“ Řekla máma a při jménech “Adam, Simon, Michael a Stephen“ se začal Seb radovat. Byli to naši bratranci. Babička a děda si takhle vždycky zvali vnuky. Vnučku měli jen jednu, mě. „Soph, dones tu už kufr a všechno co si bereš s sebou.“ „Dobře, tati.“

„Je to všechno? Za patnáct minut vyrážíme na letiště!“ „Jo, všechno, tati. Fajn, jdu se rozloučit s Mad, Ericem a Johnem.“ „Sophie? Máš tu návštěvu!“ křikla máma a já šla ke dveřím. ‚Kdo to může být?‘ „Ahoj Soph.“ „Jull? Ahoj. Já chci se -“ „Počkej. Víš, máma a táta se včera rozvedli. A máma se stěhuje domů – za babičkou, takže odjíždím do Miami. Nebudu tu ale jezdit moc často – letenky jsou drahé.“ „Co? Děláš si srandu?“ Jullie na to nic neřekla, jen zavrtěla hlavou. Rozloučila jsem se tedy i s ní a pak už nasedla do auta, kde už čekal táta, bráška a máma. Naposledy jsem jí zamávala a neubránila se slzám. ‚Nebudu tu ale jezdit moc často.‘ zněly mi v hlavě Julliiny slova.

Na letišti jsem se rozloučila se svou rodinou, která odjela ve chvíli, kdy se letadlo začalo zvedat. Sluchátka jsem si dala do uší a četla si SMS od Daisy a Pat, které mi daly úkol – jít na skype hned po příjezdu. Ale nebyly jediné, kdo mi napsal.