16. Není to sen
Sluneční paprsky probouzely k životu všechno živé.
Ptáci začali zpívat, květy se rozevřely a já otevřela své oči. Vedle mě ležel
Jim. Vypadal jako anděl. Krátké hnědé vlasy, mu trčely na všechny strany. ‚Jak asi vypadám já?‘ problesklo mi
hlavou, ale to teď nebylo podstatné. Mou mysl zcela zaplnila myšlenka, jak a
kdo může být někdo tak neodolatelně sexy a přitom vypadat tak nevině? Na otázku
JAK, jsem odpověď nedostala, ale na otázku KDO byla odpověď jasná – Jim!....
Z mého přemýšlení mě vyrušil probouzející Jim. Jeho čokoládové
oči, se pomalu otvíraly a mé srdce začalo bít na plné obrátky. „Dobré ráno,
krásko.“ Uvítal mě Jim. „Dobré ráno, ospalče.“ Řekla jsem a musela si lehnout
na záda, déle jsem se už do jeho kouzelných očí dívat nemohla. „Jak ses vyspala?“
„Do růžova, ty?“ odpověděla jsem a nepřestala pozorovat nebe. „Skvěle.“
Odpověděl a zadíval se stejným směrem. „Co tam hledáš?“ „Náznak toho, že tohle
není sen.“ „Ale tohle není sen.“ Ujistil mě Jim. „Jak to můžeš vědět?“ „Chceš
se přesvědčit?“ zeptal se a sedl si.
„Jo.“ Souhlasila jsem nakonec a sedla si k němu.
„Sleduj!“ pošeptal mi do ucha a nebezpečně se přiblížil k mým rtům. Jeho
rty se během chvilky dotkly mých. Polibek, na který jsem čekala již pár dní,
byl plný lásky, touhy, nesmělosti. „Vidíš? Není to sen.“
„Budu už muset jít.“ Řekla jsem v momentě, kdy se mi
podařilo schovat spacák do obalu. „Počkej, doprovodím tě.“ Nabídl se Jim.
Přiběhl ke mně a stoupl mi do cesty tak, že jsem už dál pokračovat nemohla.
„Soph, kdy odjíždíš?“ „Zítra.“ „A co děláš dnes večer?“ „Zatím nic, proč?“ „Mám
plán – zavolám Billovi, Mie a Vaness a uspořádáme menší Barbecue. Co ty na to?“
„Je to od tebe moc hezké, Jimmy, ale já nevím, kdy přijedu
do Mullingaru znovu, takže bych poslední den chtěla strávit s babičkou,
dědou a Aaronem.“ „Jasně, chápu.“ Řekl tiše. „Ale jedno si zapamatuj …. vždycky
tu budeš vítána. Stejně jako Mia, s tou se vlastně budeš vídat často.“
„Jak často?“
„Počkej, ty to
nevíš?“ zeptal se Jim. „Co nevím?“ ‚Jak
já nemám ráda tu otázkovou hru!‘ říkal můj vnitřní hlas, ale ten jsem se
úspěšně zahnala do ústraní. „Mia se stěhuje do Anglie, do Watfordu.“ Řekl a
bylo na něm vidět, že mu bude po Mie smutno. „Ona se stěhuje do Watfordu?“
opakovala jsem a nevěřila vlastním uším. ‚Člověk,
kterého jsem si oblíbila za pár dní, bude bydlet v mém městě?‘ ptal se
mě znova, ten vnitřní hlas, ale tentokrát jsem ho nezaháněla. Jimmy jenom
přikývl a dál se k tomuto tématu už nechtěl vracet.
„Díky.“ Poděkovala jsem Jimmovi a vděčně se na něho usmála.
„Za co?“ zeptal se a na jeho obličeji se objevil upřímný úsměv, ten, který jsem
milovala. „Za všechno.“ Řekla jsem a snažila se mu oplatit jeho dokonalý úsměv.
„Nemáš zač.“ odpověděl Jim a opět přitiskl své rty k mým. „Dneska se ještě
uvidíme!!“ zakřičel, když odcházel.
Cestou domů jsem si vzpomněla na to, že bych měla zavolat
Robertovi, abych domluvila to spaní u druhé babičky v Saint-Prixu pro sebe
a Daisy, a tak netrvalo dlouho a já už vytáčela Robertovo číslo. Brzy poté, co
jsem dokončila hovor s ním, zavolala mi Daisy, se kterou jsem se domluvila
na neděli, jako den odjezdu do Prixu.
Žádné komentáře:
Okomentovat