Welcome to my life 13.

Slíbila jsem, že napíšu a nic, I'm so sorry...

13. Rande vú

Mullingar:

„Ahoj Soph.“ Vyrušil mě ze snů Jim. „Jé, ahoj.“ pozdravila jsem ho. „Co tu děláš?“ „Přemýšlím. Co tu děláš ty?“ „Chtěl jsem se projít. O čem přemýšlíš?“ „Nevím. Tak nějak o všem.“ „O mě taky?“ zeptal se a mrkl na mě. „Taky.“ „V tom případě přemýšlej nahlas.“ Řekl a posadil se do trávy, vedle mě. „To nejde.“ „Ale jde. Sleduj – právě myslím na to, o co bych přišel, kdybych seděl doma u počítače.“ „A co bys přišel?“ „O krásný západ slunce …. a o rozhovor s tebou.“ „Ale, ale.“ Řekla jsem pobaveně a šťouchla do něho. „Copak? To byla lichotka! Nemáš snad ráda lichotky?“ „Mám…“ „Ale?“ zeptal se a já cítila jeho upřený pohled.....

‚Co to je? Co to se mnou je?‘ ptal se mě můj vnitřní hlas, když jsem pocítila, jak se mi červenají líčka. Od toho dne, kdy jsme byli u Jimma Thortna, jsme se scházeli každý večer. Povídali jsme si a vzpomínali na dobu, kdy jediným problémem byla ulomená noha panenky nebo pokažené autíčko.

„Žádné ALE, tam není.“ Řekla jsem a pro změnu mrkla já na něho. „Půjdeme se někam projít?“ „Mně se to tady líbí.“ Namítla jsem a porozhlédla jsem se po rozlehlé louce. ‚Tráva, nebe, klid, čistý vzduch. Tak málo stačí ke štěstí.‘ „Tak co budeme dělat?“ „Co bys chtěl dělat?“ zeptala jsem se a lehla si do trávy. „Takže budeme ležet.“ Řekl nakonec a lehl si těsně vedle mě. „Myslím, že dneska bude teplá noc.“ „Jo, to asi bude.“ Souhlasila jsem s ním a podívala se na nebe, které se začalo zaplňovat hvězdami. „Budeme spát venku!“ napadlo Jimma a já na něho nevěřícně koukala. „Co?“ „Říkám, že bude spát venku. Pod širákem.“ Říkal nadšeně a mě se jeho nápad začínal líbit. „Musím se zeptat babičky.“ Podotkla jsem a začala vstávat z pohodlné země. „Sejdeme se tady za 30 minut! Zpoždění nemám rád!“ dokončil a ukazoval na hodinky. ‚Za třicet minut.‘ znělo mi v uších a s úsměvem na rtech šla k babičce.

„Hlavně buď opatrná.“ Radila mi babička, když se se mnou loučila. „To já jsem vždycky.“ Ujistila jsem jí a vykračovala si to do pole, které bylo nedaleko. „Kampak?“ dobíral si mě Aaron a pobaveně mě sledoval. „Nesměj se a pomoz mi!“ okřikla jsem ho a on, kupodivu, poslechl.

„Díky, dál to zvládnu sama.“ Řekla jsem a vzala si spacák, který nesl Aaron. „Vážně chceš spát v noci venku, bez stanu?“ zeptal se a káravě se na mě podíval. „Jo, chci.“ „A s kým tu máš vlastně rande vú?“ „S nikým. Mazej!“ hnala jsem ho, ale on odmítal odejít. „No ták, Sophi. S kým?“ naléhal. „Zítra ti všechno řeknu. Slibuju.“ Odpřisáhla jsem mu a on konečně odešel. ‚Díky, bože.‘ děkovala jsem, ale to už jsem v dáli zahlédla tmavou postavu, blížící se ke mně.