Welcome to my life 15.

Budou to dva týdny, co jsem tu něco přidala naposled. Omlouvám se....stále nové a nové písemky, zkoušení a pak, když už si myslím, že mám chvilku, tak po mě něco chtějí rodiče. Zapomněla jsem na vás a ještě jednou se moc omlouvám.

15. I trojité rande

Watford: z pohledu Daisy

„Toby? Toby! Toby!“ „Daisy! Daisy! Je to jenom sen! Jenom sen.“ Uklidňovala mně Pat a já se snažila přemoct slzy, které se draly ven. „Patrice, proč mi neodepsal?“ zeptala jsem se jí zoufale. „Nevím, Dai. Třeba nemá mobil u sebe, nebo má špatnou náladu a nechce to mezi Vámi ještě víc pokazit.“ „Ještě víc? Ono to jde?!“ hlas se mi v půlce věty zlomil a slzy si našly cestu ven. „Co se mezi námi stalo? Proč? Odpovězte mi na ty otázky!“ křičela jsem do pokoje a Patrice se mě snažila uklidnit......
„Daisy, to bude dobré.“ Říkala, ale její slova mě vůbec nezklidnila. Ba naopak. Zdálo se mi, že se mi Toby vzdaluje čím dál tím víc. ‚Copak už mě nemá rád?‘ ptala jsem se sama sebe a lehla si zpátky do postele. „Neopouštěj mě.“ Řekla jsem tiše a přivinula si k sobě plyšového medvídka, kterého mi koupil Toby k narozeninám.

*Píp* Píp* hlásil můj mobil a já přemlouvala mou unavenou ruku, aby se zvedla a podívala se, kdo mě budí. „Máte jednu novou zprávu!“ hlásil můj mobil a já nevěděla, jestli se mám radovat. „Daisy, věřím ti. Ale mám teď hodně práce, takže nemůžu přijít, abychom si to všechno vysvětlili. Nevím, kdy se vrátím, ale ozvu se ti. xx“ četla jsem a evidentně tím vzbudila Patrice, ale to mi bylo upřímně jedno. „Napsal! Napsal!“ hlásila jsem Pat a ta se povzbudivě usmála. „No vidíš.“ Řekla a tak rychle jak vstala, zase usla. ‚Super, komu to mám říct?‘ ptala jsem se a odpověď jsem našla zarámovanou na stěně. Jeto fotka se mnou a Soph s tričkem “I♥NY“, které nám dovezla Jull. Jako jediná byla v New Yorku a dalších úžasných městech. Já tam taky mohla jet, ale se Soph a Pat jsme si slíbily, že tam pojedeme společně. Slíbily jsme si hodně věcí, třeba to, že si půjdeme za družičky, půjdeme na koncert Simple plan nebo uskutečníme trojité rande. ‚Ale nebudu jí teď rušit. Určitě ještě spí.‘ uvědomila jsem si poté, co jsem se podívala na hodiny – 6:55.

„Mami, tati. Říkala jsem si, že bych jela se Soph do Saint-Prixu.“ Oznámila jsem rodičům při obědě. „A co bys tam dělala?“ zeptala se mě starší sestra Beatrix a nechápavě se na mě podívala. „Co asi?“ opáčila jsem a snažila se ignorovat její drzé připomínky. „Co bys tam dělala, Daisy?“ zeptal se táta a Beatrix se tiše zasmála. „Nevím, pomohla bych Soph, a taky se podívala tam, kde jsem nikdy nebyla.“ „A jim by to nevadilo?“ „Ne.“ ‚Vážně jim to nebude vadit? Musím zavolat Soph!‘ rozkázala jsem si a chtěla odejít do pokoje. „Jestli jim to nebude vadit, nejsem proti.“ Řekl táta. „Díky, tati.“ „Tak si zablokuj letenku a nachystej věci. Kdy odjíždíš?“ zeptala se mě pro změnu máma a já věděla, že výlet do Saint-Prixu mám v kapse. „Patnáctého. Díky.“ Poděkovala jsem znovu rodičům a šla do pokoje, abych zavolala Soph a začala si balit věci.