Welcome to my life 17.

Dny utíkají rychle a dřív než jsem se vzpamatovala ty jabloňové stromy, na které se každý den dívám z okna se změnily k nepoznání. Dříve byly obsypány růžovými květy a novými listy, teď se ten strom sotva drží - velký vítr s ním kývá na všechny strany a listy (které byly ještě nedávno zelené, dnes však neskutečně barevné) poletují všude kolem. Obloha je černá a šedá a všechna deprese vystupuje ven - vyplouvá napovrch. Pohlcuje všechno co může a já se pak divím, že mám takovou náladu.

So...enjoy it:) xx


                 17. Moje místo

Předposlední den utekl jako voda. S Aaronem jsme pomohli prarodičům a já jim musela slíbit, že zase brzo přijedu. „Aarone?“ zařvala jsem na bratrance a ten vyšel ze svého pokoje, který poslední dva týdny sdílel se mnou. „Ano?“ „Jdu se projít, vyřiď to babičce, až se vrátí, jo? Nechci, aby měla strach.“ Vysvětlila jsem mu a zavřela dveře dřív, než stihl něco říct.

„Myslel jsem si, že budeš tady.“ Řekl člověk, který se z ničeho nic objevil vedle mě. Porozhlédla jsem se kolem sebe a svého oblíbeného místa v Mullingaru. Splav, který měl asi pět metrů, doplňovala, člověkem nedotčená, příroda. „Jo, miluju tohle místo.“ Řekla jsem a svýma zeleno-modrýma očima stále sledovala tu nádheru. „Tak bacha, bacha! Tohle je moje místo“ zkonstatoval a sedl si. „To asi těžko. Ukaž mi jediný, písemný důkaz o tom, že je to tvoje!“ namítla jsem a šťouchla do již vedle sedícího Jimma. „Už jsi někdy skočila dolů?“ zeptal se a hypnotizoval mě svýma očima. „Jako tam dolů?“ zeptala jsem se pro změnu já a ukázala na místo, které se nacházelo pod námi. „Jo.“ Řekl Jim a čekal na mou reakci. „Ne, ne! Nikdy! Nechci totiž umřít, jsem ještě mladá!“ odpověděla jsem mu a on se jen sladce zasmál. „Ach, ti Angličani.“ Dodal a začal vstávat.

„Pojď.“ řekl a podal mi ruku. „Díky, ale zvládnu to sama.“ Odvětila jsem a stoupla si vedle něho. „Pevně se mě chytni!“ přikázal mi a odložil mojí malou tašku, ve které jsem měla svůj mobil, sluchátka, foťák a nyní i jeho mobil a dokonce i sluneční brýle, které mi před několika hodinami dal Aaron, dal na bok. „Proč?“ zeptala jsem se ho a snažila se, aby ten špatný pocit, že Jim něco chystá, odešel. Snažila jsem se ale marně.

„Ne, to ne! To neuděláš!“ okřikla jsem Jimma, když jsem odhalila jeho plán. „Proč ne? Nikdy jsi to nezkusila, takže nejsi pravý Mullingarec.“ Řekl a znovu se podíval dolů. „Nepotřebuju být žádný Mullingarec! Prostě ne, neskočím tam, nejsem sebevrah!“ „Neboj se, skákal jsem odtud už v sedmi letech. Jenom se mě chytni, pevně!“ přikázal mi znovu a já se ho nakonec chytla. ‚Proč kluci rádi skáčou do vody?‘ ptal se mě známý hlas v mé hlavě. Naposledy jsem do vody skočila s Matthewem, ale to bylo něco jiného. „Neboj se.“ Přesně tak zněly poslední Jimmyho slova předtím, než jsme se společně odrazili.

Poté, co jsem se vynořila z vody, se ke mně Jimmy přiblížil a znovu spojil naše rty. „Jsi blázen!“ řekla jsem pobaveně a znovu ho šťouchla. „To jsem, ale do tebe.“ Odvětil a podíval se na mě. Ta upřímnost, kterou měl v očích vždy, když se na mě díval, byla tam. Ta upřímnost, kterou jsem tolik milovala.

„A co teď?“ zeptala jsem se a prohlídla jsem si své totálně mokré oblečení, které se mi lepilo na tělo. „Mohli bychom zajít ke mně domů. Tam bychom se převlíkli a pak si pustili film.“ „Jasně, jasně. Ale u tebe nemám oblečení. Co takhle, kdybys mě doprovodil domů, já bych se převlékla a pak bych doprovodila domů tebe?“ navrhla jsem. „Mmm….ne! Půjde se ke mně!“ rozhodl nakonec. Ačkoli se mi nechtělo jít k Jimmovi v mokrém oblečení, šla jsem. Možná proto, že jsem předpokládala, že kdyby mě doprovodil domů, už bych nikam nešla a zůstala s prarodiči a Aaronem, nebo proto, že mi bylo jedno, kam vlastně půjdu, hlavně když půjdu s Jimmem.